Vzpomínáte si na svůj první automobil? Mnoho lidí považuje svůj první automobil za něco opravdu speciálního, ale já se tomu vůbec nedivím. Kdybych já měla svůj první automobil, který jsem si vysnila anebo na který jsem si našetřila sama, tak bych taky byla opravdu štěstím bez sebe. Není totiž nad to, když si na něco vyděláte vlastními penězi. Je dokonce také psychologicky dokázáno, že lidé, když si koupí něco za vlastní peníze, které si opravdu těžce nadřeli, tak si potom té věci váží více, než kdyby to od někoho dostali. Nebo potom je ještě dokázáno, že když lidé něco dostanou od milované osoby, která už zemřela, tak si té věci také váží opravdu hodně a nechtějí o ni přijít.
Dokonce jí prý nevyhodí, ani kdyby byla úplně zničená. Tohle zmiňuji hlavně kvůli tomu, že moje kamarádka dostala od svého dědečka automobil, i když ten automobil už v té době nebyl v té nejlepší kondici, tak si ho vzala, protože dědečka zbožňoval. A potom, když dědeček zemřel a auto už úplně dosloužilo, tak kamarádka ho ještě měla dva roky v garáži. Dokud se jednoduše neodhodlala a nebyla donucena k tomu, aby se toho auta vzdala, protože její partner si pořizoval už druhé auto, a tak už bohužel nebylo pro její staré auto, které bylo nepojízdné, nebylo vůbec místo.
Kamarádka to opravdu hodně špatně snášela, ale potom sama uznala, že opravdu nemá cenu zachraňovat něco, co patří už do odpadu. Takže ho kamarádka odvezla tam kam patří. Ukápla jí u toho slza, a ještě asi dva nebo tři měsíce z toho byla opravdu hodně nešťastná. Stále si myslela, že dědeček by jí to vyčítal, ale potom uznala za vhodné, že dědeček by jí to určitě nevyčítal. Měli se oba dva moc rádi, a také je logické, že dědeček by určitě pochopil, že se zbavila auta, které už jednoduše nejezdí a které si dva roky ještě hýčkala ve své garáži. I tak tam nebylo místo, ale kamarádka se ho nechtěla vzdát.